Svou prvorozenou dceru jsem vychovávala tak, jak jsem byla vychovávána já. Jaké jsem byla dítě? Kdo mě zná, tak ví, že naprosto strašné, protože já, i celá moje rodina rádi dáváme historky z mého dětství k dobru. Vytopená zahrada, zničené součástky na opravy praček v hodnotě tří platů, propašování se do vlaku do Vídně s úplně cizí a nic netušící rodinou… Mohla bych vyprávět až do večera. Problémy začaly, už když jsem byla miminko. Sídliště žilo v přesvědčení, že mě doma musejí týrat, jelikož jsem křičela non-stop. Nic nezabíralo. Nechtěla jsem se mazlit, nechtěla jsem jíst, nechtěla jsem přebalit, chtěla jsem prostě řvát, a tak mým rodičům poradili… Teď po přečtení Konceptu kontinua jsem moc ráda, že světoznámou radu „nechat vyřvat“ moje mamka pouze zkusila. Velmi rychle totiž usoudila, že nezabírá a upustila od ní. Stejným procesem jsem si prošla i se svou dcerou. Chováním je to totiž moje kopie, i když jako bonus ještě navíc zdědila krédo „já to vím nejlíp“ po tatínkovi. Takže si asi dovedete představit tu nálož… :D

Můj druhorozený syn je úplně jiný. Od začátku jsem cítila, že moje děti se liší jako oheň a voda. Moje dcera se, stejně jako já, už jako miminko vůbec nechtěla mazlit. Můj syn chtěl být v náručí 24/7. Od porodu se mu v tom snažím vyhovět a odkládat ho co nejméně. Když mu byly dva měsíce, cítila jsem se k přečtení Konceptu kontinua připravená.

Chvílemi dost bolelo knihu číst, zvlášť když bylo dceři už 2 a půl roku a věděla jsem, že nic nevrátím. Zpětně ani nevím, co bych mohla udělat jinak. Opravdu jsem věřila i cítila, že nechtěla být v náručí. Pokoušet se kontinuálně vychovávat miminko jako je můj syn, který je tomu nakloněn, je úplně něco jiného. Hned v začátku to zmiňuje i autorka knihy, která po napsání knihy dostala neskutečné množství reakcí, a jednu dokonce v knize cituje: „Vaše kniha je jednou z nejhnusnějších věcí, jaké jsem kdy četla. Nechci tím, říct, že neměla být nikdy napsána. Ani nelituji toho, že jsem ji přečetla. Jenom mě krutě zasáhla, hluboce zranila.“ Zpětný pocit zoufalství z výchovných chyb, kterým by se dalo předejít, kdybychom poslouchali intuici a ne civilizaci, je při čtení této knihy příliš silný. Proto doporučuji - přečtěte si ji včas, ještě předtím, než vaše miminko spatří světlo světa.

Autorka Jean Liedloffová napsala tuto knihu na základě svých expedic do jihoamerického pralesa, kde žila u kmene Yequánů. Tito lidé jsou nevýslovně šťastní. Neznají hádky, napětí, stres, či ego a jejich děti nikdy nedělají, co nemají, a vždy poslechnou. Zní to jako utopie? Ne potom, co si knihu přečtete a zjistíte proč. Kniha boří spoustu mýtů, které ve výchově vytvořila západní civilizace, jako například:

„Nenos to miminko pořád na rukou, rozmazlíš ho.“

„Jestli pokaždé vyskočíš, když si brekne, tak ho na to naučíš, a pak se z toho zblázníš.“

„Proboha, ty jsi usnula s miminkem v posteli?! To je zázrak, že jsi ho nezalehla!“

V knize lze najít i několik konkrétních návodů, co můžeme s miminkem dělat, aby bylo co nejlépe připraveno na život. Zjednodušeně řečeno bychom ho měli mít v náručí prvních 6-8 měsíců, dokud samo neprojeví zájem se z náruče odplazit a začít objevovat svět okolo na vlastní pěst. Zaujaly mě tipy na činnosti s miminkem na stranách 68 – 71.

Kniha vám pomůže se k rodičovství stavět tak, abyste své dítě vychovávali pro sebe a pro něj samé a ne pro okolí, které vás stejně bude kritizovat, ať budete postupovat jakkoli.

Diskuze