Po knize Znovuzrozený porod, první knize od Michela Odenta a mojí první knize o porodech vůbec, jsem byla v začátcích studia kurzu pro duly nadšená z představy, že budu od tohoto úžasného lékaře číst další dílo. Zpětně ale hodnotím, že jsem s touto knihou měla počkat a přečíst si ji až později, po jiných knihách o porodech, a jsem rozhodnutá, že si ji přečtu znovu.

Kniha je hodně vědecky zaměřená, plná lékařských termínů, a není úplně jednoduché se v ní zorientovat, pokud jste laik.

Vhodnost ke čtení během těhotenství hodnotím pouze 3, protože je spousta jiných knih, které jsou v tomto období mnohem praktičtější – a přeci jenom, máme jen 9 měsíců. ;) Tím určitě nechci říct, že by kniha nebyla skvělá, je to další úžasné dílo dr. Odenta, ale určené spíše porodním nadšencům a profesionálům. Další věcí je, že část knihy je věnována negativním zvykům kmenů a kultur po celém světě a jako ženě – matce mi nedělalo příliš dobře číst o hrůzách, které musely těhotné a rodící ženy snášet od počátku věků. Na druhou stranu… Dnešní porodnictví je bráno jako životy zachraňující, nicméně nerespektující a rozhodně často zbytečně zasahující... ALE ve chvíli kdy si přečtete o zvěrstvech, která byla na ženách páchána v minulosti, tak už vám unavený personál s jiným názorem nepřipadá jako to největší zlo. A rozhodně máme větší šanci postupně přesvědčit ke změně přístupu lékaře než zfetované šamany zakazující nám podívat se dítěti tři dny do očí…

Příběh ze strany 19 se mnou na dlouho zamával a dodnes se mi při vybavení detailů hrnou slzy do očí. Dr. Odent v rámci jediného odstavce popsal ukradený porod pomocí jediné věci „vyrušení“.

Lékaři, porodní asistentky a sestry mají dle dr. Odenta tendenci ženy vyrušovat zejména těsně před závěrem porodu, kdy je potřeba největší soustředění. V knize je nesčetné množství vysvětlení postupného působení hormonů, které není radno rušit při práci.

Nejvíce na mě zapůsobilo popsání fungování přírodního oxytocinu, tedy umělého pitocinu. Přírodní oxytocin je dar, hotový zázrak, který nutí dělohu pracovat, ale zároveň zajišťuje, že to nebolí. Umělý pitocin sice nutí dělohu pracovat, ale o nějakém tlumení bolesti nemá ani zdání, takže po jeho podání se porod stává nesnesitelným a ženy si většinou i samy řeknou o anestezii… Která ale utlumí i práci dělohy, takže se podá další pitocin, aby to „pěkně šlapalo“. Z porodu, který potřeboval jen trochu času je diagnostikován „nepostupující porod“ a jede se na sál na akutního císaře. Žena se vzbudí z anestezie a několik dalších měsíců i let se ptá sama sebe: „Copak jsem nemohla vydržet víc?“ Mohla, ale to by se tělu musel dát čas, klid a podpora, a to přesně učí tato kniha.

Další zajímavou částí je antagonické působení oxytocinu a adrenalinu. Adrenalin je v určitých chvílích a malý dávkách u porodu potřeba, ale tělo nejlépe ví, kdy si ho zavolat na pomoc. Problém je, že dnešní porodnictví je ovázáno velmi pevně a těsně strachem, a tak, zjednodušeně řečeno, ženy během porodu vyplavují adrenalin zbytečně, což vede ke zúžení cév v okolí dělohy a způsobuje zvýšenou bolestivost stahů.

Kniha je výjimečná a opravdu docenit ji mohu až teď, když jsem doprovodila u porodu přes 100 rodin.