Doufám, že se svou dcerou budu mít jednou natolik dobrý vztah, že bude naslouchat mému doporučení a přečte si tuto knihu, nejlépe už někdy mezi 12 a 15 lety.

Vhodnost ke čtení během těhotenství jsem dala jen 5, protože v tomto období je spousta jiných knih, které by si nastávající maminka mohla přečíst, a zároveň by asi nebylo vhodné číst si o takové spoustě nemocí, které mohou ženské tělo zasáhnout. Navíc se kniha těhotenství a početí nevěnuje – myslím, že toto téma obsáhne druhý díl. Jinak jsem ale přesvědčena, že tato kniha může být přínosem v životě každé ženy, čím dříve, tím lépe.

Kniha je rozdělena na dvě části. První se věnuje celkovému přístupu k ženskému zdraví a rozdílu mezi léčením příznaků a přirozenou schopností hojení. Druhá část prakticky rozebírá konkrétní procesy a části ženského těla. Pokud tedy máme konkrétní problém, př. opakující se záněty močových cest, najdeme si v obsahu stranu 388 a čerpáme informace k aktuálnímu problému. K tomu aby kniha ale sloužila co nejlépe, doporučuji přečíst ji celou nebo alespoň celou její první část.

Sehnat tuto knihu mi dalo hodně práce. Všude je vyprodaná a nakonec jsem ji „ulovila“ v antikvariátu jen díky náhodě. Rozhodně jsem netušila, jak velké bichle oba díly jsou a ze čtení jsem byla hodně nervózní. Zbýval mi jen měsíc a půl do začátku kurzu pro duly a to mi spolu s dvouletou dcerou, těhotenstvím a firmou, nepřišlo jako dostatečné množství času. Kniha mě překvapila svou čtivostí. Příběhy žen z praxe nesmírně obohacují odborné léčebné postupy a dávají čtenáři nahlédnout do ženské psychiky.

Hlavním poselstvím knihy je potřeba naslouchat vlastnímu tělu, které k nám neustále promlouvá.

To je velmi snadné říci, ale už ne tak snadné to udělat. Já sama jsem typickým příkladem člověka, který absolutně neumí naslouchat vlastnímu tělu. Často ani nedokáži správně popsat, jak mi je a proč mi třeba není dobře. Snažím se to naučit, ale zatím tápu. Kniha Dr. Northrupové mě v tomto cítění určitě posunula. Právě jsem těhotná a nedávno se mi udělalo zle, když jsem se napila moštu, po kterém mi nikdy dříve zle nebylo. Mé staré já by mošt klidně znovu pilo další den, protože ho mám přece ráda, tak co… Zní to banálně, ale teď, díky této knize, vím, že během těhotenství už si asi mošt nedám. Je možné, že je teď pro mé tělo moc kyselý a trávící systém má spoustu jiných starostí. Je potřeba začít u malých věcí a propracovat se dál. Tato kniha je plná příběhů žen, které se po letech naučily naslouchat svému tělu, a to je odměnilo zhojením starých i nových ran. Snad začnu moštem…

„Pocity jsou fakta. Věnuj jim pozornost.“

Citovala autorka svého moudrého otce na straně 31.

Rodiče autorky mě svou moudrostí příjemně překvapili i na straně 35: „Pokud ti nějaký muž někdy řekne „Potřebuji tě“, uteč od něj.“ Propojuji si tuto radu s tvrzením na straně 49:

„Vzájemné působení lidí má významný vliv na zdraví. Tento vliv může být kladný i záporný, což záleží na duševním stavu lidí, kteří jsou účastníky těchto interakcí.“ … „Jako nejdůležitější faktory mající každodenní vliv na naše zdraví se ukázaly naděje, sebedůvěra a vzdělaní.“

A na straně 50: „Náš centrální nervový systém a smyslové orgány fungují jako síto, které k nám propouští pouze ty podněty, které nás utvrzují v tom, co si sami o sobě myslíme.“ Tato poslední citace je pro mne obzvláště děsivá. Do určité chvíle ve svém životě jsem byla poměrně spokojená s tím, jaká jsem, věřila jsem, že jsem dobrý, schopný a pracovitý člověk. Pak jsem si ale prošla pracovní zkušeností, kde během jediného roku dokázaly moje dvě nadřízené naprosto zničit mou důvěru v sebe sama. Manipulací, přetvářkou a opakovaným porušením důvěry, dokázaly za pouhých 12 měsíců zničit vše, co jsem za 26 let života vybudovala. Na konci jsem ani nedokázala rozlišit, jestli se snaží mě opravdu něco naučit nebo díky své vlastní profesi moc dobře vědí, co a jak mi kdy udělat a říct, abych nadále dřela do bezvědomí za almužnu. V té době už můj mozek pouštěl dovnitř jen negativa. Neslyšela jsem už žádné pozitivum, které by se týkalo mé osoby. I když mi někdo, kdo mě znal z dřívějška, složil poklonu, náhodně vyzdvihnul nějaký můj dřívější úspěch, nevěřila jsem. Zpětně vidím, že se tento přístup se mnou táhl až k mému prvnímu porodu. Porod byl velmi těžký, ale ani na vteřinu mě nenapadlo se vzdát. Když bylo po všem, několik zdravotníků přišlo nezávisle na sobě za mým mužem a mojí maminkou, kteří se mnou u porodu byli, a mluvili s nimi o tom, co jsem dokázala. Odhodili nutnou profesionální odtažitost a mluvili o tom, jak takový výkon za svou praxi nezažili. Jak úžasné by to bylo, kdyby se takto k porodům stavěly všechny rodičky, že jsem byla úžasná. Nevěřila jsem ani slovu. I když to zdravotníci říkali i přímo mě, i když mi to rodina opakovala i později. Nevěřila jsem. Moje podezření potvrdily i známé z předporodního kurzu, které smetly tvrzení jiné rodičky, která vyprávěla o tom, že ji lékařka pochválila: „No jo, to říkají všem automaticky.“ I dnes mám problém uvěřit. Můj mozek si ještě úplně nevzpomněl, jak si pouštět k tělu, to dobré.

Už v úvodu na straně 8 a 9 mě Dr. Northupová začala fascinovat svými pocity ohledně práce a mateřství a nepřestala mě fascinovat až do poslední stránky 461.

„Proč jsem si připadala tak provinile, kdykoli jsem odpočívala? I když jsem měla hodně práce, proč mi přišlo zatěžko lehnout si na koberec a pohrát si s dětmi? Proč jsem měla pocit, že tím ztrácím čas? … Superžena ve mně začala skomírat.“

Další z citací, která mě nesmírně ovlivnila a pobavila zároveň, je na straně 24: „V rejstříku pozoruhodné učebnice Porodnictví (Williams Obstetrics) z roku 1980 jsem objevila pojem „šovinismus, mužský, různé podoby, str. 1-1102“ – tedy celý text učebnice. Který redaktor či redaktorka knihy nebo sestavovatel rejstříku tam vsunuli toto heslo jako anonymní protest?“

„To, že myšlenky vyjadřuji slovním nebo písemným projevem, mi pomáhá lépe poznat sebe samu.“ Během čtení knihy jsem si začala sama psát deník. Dr. Northrupová to doporučila několika svým pacientkám, př. na straně 68 a mě to ujistilo v mém dávném přesvědčení, že mi pomáhá se z problémů vypsat. Deník jsem si s přestávkami psala od chvíle, kdy jsem se naučila psát. Když jsme s kamarádkou Renčou rozjely projekt Z lásky ke vzpomínkám, nesmírně mi pomáhalo psát články o tom, jak moc nám to s vydáním knihy Já, miminko skřípe, pomáhalo mi to nahlížet na situace s humorem. Teď jsem se v rámci duševní přípravy na druhý porod k psaní deníku vrátila a musím říct, že mi to jako vždy, velmi pomáhá utřídit myšlenky.

Strana 58 naráží na vznik většiny našich chorob: „Myšlenky jsou jenom jednou součástí moudrosti našeho těla. Myšlenka, které se držíte dlouho a dostatečně ji opakujete, se stává přesvědčením. Přesvědčení se posléze biologicky transformují. Přesvědčení jsou energetické síly, které vytváření fyzický základ našich individuálních životů a našeho zdraví. Jestliže neodbouráme svůj emocionální stres, přenáší se do našeho fyzického stavu, neboť potlačené emoce mají biochemický dopad na náš imunitní a endokrinní systém.“ Co ale s tím? Občas je jednoduché nastínit problém, ale kouzlo knihy spočívá v tom, že nám ukazuje cestu, jak z problému ven. Neřeší ho za nás, to musíme udělat sami, ale pokládá základy na straně 61 a 62:

„První krok zní: Připouštíme, že jsme byli bezmocní, pokud jde o ….., a že jsme nebyli schopni řídit svůj vlastní život.“ Dosaďte cokoli, co jste si vsugerovaly nebo kde se cítíte bezmocné.“

„Druhý krok je: Dospěli jsme k názoru, že nás k duševnímu zdraví může dovést síla větší, než jsme my sami.“ Tato síla je součástí našeho vnitřního navigačního systému, a ano v tuto chvíli už vám kniha bezpochyby připadá jako něco hodně „ezo, bio, eko“, nicméně vás může uklidnit fakt, že ji napsala světoznámá lékařka, která založila své vlastní lékařské středisko a na knize se podílí spousta jejích lékařských kolegů.

„Třetím krokem je: Rozhodli jsme se, že svěříme naši vůli a naše životy péči našeho vnitřního vedení, neboť mu rozumíme.“ Velmi důležitá jsou slova „rozhodli jsme se“. Pro zdraví se žena musí rozhodnout. Nato musí chtít setrvat u svého úmyslu. Dle Dr. Northrupové musí žena napřed změnit své představy o tom, co je možné, pak teprve je schopna změnit nebo zlepšit svůj zdravotní stav.

„Bez ohledu na to, jaký byl její život, má každá žena schopnost změnit význam svých zkušeností, a to jak emocionálně, tak i fyzicky. V tom spočívá její schopnost hojení… Někteří lidé udávají, že jistá původně bolestná a traumatická témata se stala stimulem pro jejich pozdější značný osobnostní růst… Důsledek traumatu na náš fyzický, duševní a emocionální stav je ze značné části dán tím, jak takovou událost interpretujeme a jaký význam jí přisuzujeme.“ Tento výtah ze stran 66 a 67 podtrhuje to, co se snaží ženu naučit celá tato kniha.

Doporučuji také kapitolu „Jak poznat, co nechceme“ na straně 90. Kniha nás neučí jen zdravému životu, ale také šťastnému, který je pro ten zdravý základem.

Za velmi důležité považuji dva poslední odstavce knihy na straně 461:

„Položte si následující otázku: Které aspekty mého života si zaslouží většího ocenění? Který aspekt mně samé si zaslouží větší pochvaly? Které mé vztahy mě plně uspokojují? Které nikoli? Věnujte pět minut svého času denně tomu, abyste si pochválila nějaký aspekt svého života, jedno jak malý. Čemu věnujeme pozornost, to vzkvétá.

Rezervujte si patnáct vteřin denně a myslete na někoho nebo něco (například domácího mazlíčka nebo na malé dítě), které bezpodmínečně milujete. Když na to myslíte, dejte si ruku na srdce. Až v tom budete mít nějakou praxi, měla byste pociťovat teplý chvějivý pocit v hrudníku. To je energie, která uzdravuje srdce – a prsy.“

Závěrem jeden praktický tip na migrénu: Když cítíte, že to přichází, vložte za krk sáček s ledem, zajistěte si ticho a udržte své ruce v teple. Migrénu lze často zastavit úplnou relaxací a zahřátím rukou. Viz. str 79. S migrénou to funguje jako s ostatními nemocemi, kterými se nás naše tělo snaží upozornit na nějaký vnitřní problém – „Pokud nezareagujeme na první mírné upozornění, další bude o poznání důraznější.“

Tato kniha má zkrátka moc naučit nás, jak naslouchat vlastnímu tělu, aby se stalo naším učitelem a pomohlo nám dělat v životě to, k čemu jsme byli stvořeni, ať už jde o cokoli.

A taky... Jezte sardinky – rybí tuk je na všechno. ;)

Diskuze