Knihu jsem přečetla během 24 hodin, na které asi nikdy nezapomenu. První, co se mnou otřáslo, byl detailní popis porodů z druhé poloviny 20. století, vážně se to dělo?! A tak nedávno?! Povinné ležení, zákaz jídla i pití, spoutané ženy, povinně napíchané vším možným, jen aby nemohly svobodně myslet, nedej bože rodit. Připadalo mi to jako děsivé scifi, kde oproti dnešku porodnice působily jako koncentrační tábory. O to horší bylo, že mi vše v knize řečené, potvrdila moje vlastní maminka.

Úcta jakou jsem pojala k lékaři Michelu Odentovi, když v knize popisoval svou porodnici ve francouzském Pithiviers, takové kouzelnické Bradavice, byla skoro posvátná. Kde se v člověku vzala ta odvaha, zvědavost, lidskost, opustit ten starý „dobře fungující“ systém a jít si svou vlastní cestou? Cestou laskavosti a respektu k těhotným ženám, které navíc neoznačuje za pacientky?

Během čtení knihy se ve mně hodně střídaly emoce. Nadšení, že ženy mohou přirozeně porodit v bezpečném a respektujícím prostředí. Smutek z toho, že mě se tohle asi nikdy nepovede. Mám vadu srdce a nemohu riskovat porod doma… Kde bych ale v České republice našla tak úžasné místo jako Pithiviers? Dodnes mě tíží představa, že možná nikdy nezažiji to, co ženy v péči dr. Odenta.

Zatím se mi nepodařilo zpracovat, jak kniha zpětně ovlivnila můj první porod. Četla jsem ji až po něm. Před čtením jsem si byla jistá, že můj porod byl úžasný. Těžký, ale úžasný. Na konci jsem zažila ten pocit kolečka vítězů, kdy zní ovace ve stoje, a všichni opěvují jen můj výkon a mou dokonalou dceru. Nemohlo to ale mít lepší průběh? Nemohla jsem to zvládnout líp? Nemohla jsem mít nad svým tělem a bolestí lepší kontrolu? A co umělý oxytocin – pitocin, který mi píchli, protože u porodů koncem pánevním „se to musí“? Dr. Odent, který polohu koncem pánevním považuje za zcela fyziologickou s tím, že pouze potřebuje trochu víc času, naopak tvrdí, že pro tyto porody je pitocin absolutně nevhodný a nemělo by se k němu přistupovat. U mě pitocin zřejmě způsobil, v kombinaci s mou vadou srdce, nemalé potíže. Díky vadě srdce nesmím užívat hormony, ani hormonální antikoncepci, jak říká můj kardiolog, mohla bych pak skončit na vozíku. I když o mé vadě v porodnici věděli, stejně mi pitocin píchli, výsledkem byla dočasná ztráta zraku a schopnosti mluvit (ne obvyklé potíže mluvení při kontrakcích, ale nesrozumitelné zvuky na úrovni neandrtálce v kombinaci s nesmysly ala „sestřičko, já jsem vám rozbila tramvaj“, když jsem se ve skutečnosti chtěla pouze zeptat, kdy bude další kontrakce).

Další věcí, ve které mi kniha otevřela oči, bylo načasování podání pitocinu. Zastavily se mi kontrakce. V nemocnicích je to obvykle označováno za nepostupující porod a přistupuje se k zásahům, například k pitocinu, který ale (stejně jako u mě) většinou potlačí přirozenou funkci oxytocinu, který sice způsobuje kontrakce, ale zároveň účinně tlumí bolest, a tak jsou kontrakce najednou k nesnesení bolestivé a dá se epidurál, který zastaví kontrakce, a tak se dá pitocin… A tak dál, až je to po kaskádě zásahů císařský řez.… Přitom v mnoha případech stačilo jen počkat. Zkušené porodní asistentky totiž dobře rozeznají skutečný nepostupující porod a porod, který si jen dal na chvíli pauzu, aby si žena mohla odpočinout a nabrat sílu na druhou dobu porodní. To se v mém případě nestalo, místo pauzy, kterou jsem rozhodně potřebovala, jsem dostala pitocin a už tak velké bolesti se ještě znásobily. Ráda bych našla cestu zpět k tomu, jak pozitivně jsem nahlížela na svůj první porod, než jsem se dostala k informacím. Připravovala jsem se na něj poctivě a byla jsem přesvědčená, že jsem udělala maximum, zpětně ale vím, že jsem mohla udělat víc, jen jsem neměla absolutně tušení, že něco víc existuje. A o tom „víc“ je právě tato kniha.

„Pomoc ženě při porodu: NENARUŠUJTE POROD!“

No nezní to jako úplná utopie? Dr. Odent považuje za důležitý už první kontakt s porodní asistentkou… Úsměv, přívětivost. Pro mě samotnou bylo vždy velmi důležité, jak se mnou okolí jedná a v souvislosti s porodem byl jeden z mých strachů ten, že narazím na „špatně vyspaný personál“.

Porod v podřepu s podporou zezadu – fotografie této polohy provází celou knihou, až člověka napadne: „Jak to, že jsem nikdy neslyšela, že by tak někdo rodil?“

Nejde jen o to, jak lékaři a porodní asistentky zachází s rodičkou, ale o to, jak rodička zachází sama se sebou. Dr. Odent vrací porod ženám. Odmítá termíny „odrodil jsem ženu“, ne „ŽENA RODILA“, protože porod je pouze v rukou ženy a ta je za něj odpovědná. Vždy je to žena, která rodí dítě, a jen ona si zaslouží veškerý kredit a úctu.